Válka na Ukrajině je zásadním tématem již déle než rok. A spolu potřebou bránící se zemi podporovat jsme také sledovali zdůrazňování potřeby napravit dluhy minulosti v oblasti vlastní obranyschopnosti a modernizace vlastních ozbrojených sil. Dikce, fráze, slavnostní proslovy a jejich patos mají svůj význam. Podívejme se však na čísla, která vypovídají nejvíce o tom, jak na tom z hlediska obranyschopnosti ve skutečnosti po roce války na Ukrajině jsme. A rovnou předešleme: podíl výdajů na obranu na HDP ve válečném roce poklesl. Smlouva na strategickou akvizici nebyla podepsána žádná. Integrace radarů MADR zadrhává, vrtulníky přijdou se zpožděním, tank jsme dostali jediný, starší, a potýká se s problémem absence protipožárního zařízení.
Výdaje České republiky na obranu klesly až pod 1 % HDP v roce 2014. Byl to důsledek dramatických škrtů po ekonomické krizi let 2008-2009 v atmosféře, kterou lze dnes nazvat atmosférou naivního pocitu bezpečí. Právě v roce 2014 přitom Rusku zahájilo svou, zatím nepřiznanou, agresi proti Ukrajině přímou podporou separatistů a obsazením a protiprávní a neuznanou anexí Krymu. V roce 2015 se česká obrana dostala přes 1 %, aby hned v roce následujícím opět spadla na úroveň 0,96 % HDP, tedy méně než polovinu závazku vůči NATO. Tento závazek přitom není nějakým slibem pro slib. A dnes, kdy se chystá schválení minimálně 2% výdajů v zákoně, to slýcháme často: výdaje na obranu jsou nutné a jsou to výdaje nezbytné pro zajištění naší vlastní bezpečnosti.
Princip je jednoduchý a funguje po tisíciletí a je vyjádřen latinským heslem Si vis pacem, para bellum. Chceš-li mír, připravuj válku. Důvěryhodně připravené, schopné a zajištěné armády fungují v rukách uměřených a demokratických vlád nikoli k prosazování nějakých partikulárních zájmů silou, ale k odstrašení potenciálního protivníka a jeho agrese. A Rusko je v tomto ohledu dokonalým příkladem země, která síle velmi dobře rozumí, a která si troufne jen na zjevně či domněle slabší kořist. Vyprávět by o tom mohli Finové, a dnes to vidíme v přímém přenosu na Ukrajině.
Kromě trestuhodné nepředvídavosti politiků, kteří do obranného rozpočtu sahali, aby alespoň kosmeticky sanovali propady státních rozpočtů s vědomím, že efekt na obranu vynaložených nákladů významně přesahuje délku jejich funkčního období a je obtížně měřitelný, je na místě složit poklonu vojákům AČR, kteří si přes nevyhovující podmínky udrželi vysoký standard, který prokazovali nejen na zahraničních misích. Náčelníci štábu jeden po druhém říkali, že v případě potřeby samozřejmě budou bojovat s tím, co mají v ruce. Objektivně vzato toho ale mnoho nebylo, a to přes um armádních techniků a zázračné nasazení například při údržbě muzejních prostředků PVO KUB ve Strakonicích.
Výdaje na obranu začaly pozvolna, relativně vůči HDP, stoupat až od roku 2017, tedy před šesti lety. Ze stále hrubě nedostatečných 1,05 % jsme se dostali za rok 2021 na 1,39 %, a významně přitom zůstali za předpokladem obsaženým ve schválených strategických dokumentech rozvoje AČR. V absolutních číslech se obrana mezi roky 2014 a 2021 dostala na dvojnásobek, ale výdaje na ni se uvádějí v poměru k HDP z dobrého důvodu. Na absolutní číslo má vliv nejen inflace. A ta se nevyhýbá ani komoditám v oblasti obranného průmyslu, jak jsme viděli například při navýšení pořizovacích cen na francouzská děla nebo izraelské protivzdušné komplety. I ty existují zatím jen na papíře.
Rok trvající válka na Ukrajině v mnoha ohledech vyprázdnila často skromné skladové zásoby západních ozbrojených sil, což je kritické zejména v oblasti munice a střeliva. Spolu s tím se naplno projevují důsledky krátkozraké politiky Evropské unie, která kvůli své taxonomii a tažení proti klimatickým změnám, ale také z ideologických-pacifistických důvodů kladla obrannému průmyslu do cesty stále více překážek. A dnes se „diví“, že jeho výrobní kapacity nejsou dostatečné, aby jednak Západ dokázal udržovat odpovídající stav zásob, zároveň dokázal účinně (a tedy především rychle a plynule) podporovat Ukrajinu, a nadto efektivně rozvíjet schopnosti vlastních ozbrojených sil jejich modernizací – a dokázal tedy v budoucnu odstrašit možné nepřátele od „pokračování politiky jinými prostředky.“
Tato celková situace, na níž mají čeští politici svůj podíl, je pak dále komplikována zvláštním přístupem českého Ministerstva obrany. Během celého roku, kdy Rusko bezohledně ničí, nač na Ukrajině dosáhne, nebyl uspíšen jeden jediný významný strategický nákup. Přinejlepším se o nich jen mluví. Příkladem mohou být tanky: zatímco Polsko kromě dalších obřích investic podepsalo smlouvu na bezmála tisícovku moderních tanků z Jižní Koreje a další stovky ze Spojených států, a první také již má ve své výzbroji, v České republice se v prosinci dělala velká vlajkosláva kolem dodání jediného nemodernizovaného tanku ze skladů německé zbrojní společnosti. Armáda s moderními tanky počítá od roku 2030. Stejně jako před válkou. Zpracovává studii. Nezměnilo se vůbec nic, platí stejný stav, který platil před ruským útokem, a také před tím, než Polsko, Norsko a další státy oznámily obří nákupy této techniky. Při konstatovaných omezených kapacitách průmyslu Česká republika ještě ani nestojí ve frontě.
A velmi podobná situace je vlastně ve všech dalších ohledech. Co nebylo podepsáno do voleb 2021, to zatím neexistuje. Tendr na BVP byl, zřejmě právem, zrušen. Ale podpis smlouvy, ke kterému možná ani nakonec nedojde, tím nabral další více než roční zpoždění. Opět v situaci, kdy těžkou techniku kupuje ve velkém prakticky každá země a ceny rostou. Česká republika si dopřává luxus vlekoucích se jednání, která navíc drží pod pokličkou a ministerstvo o nich neinformuje ani poslance výboru pro obranu.
Odklad nákupu BVP byl také důvodem pro relativní snížení obranného rozpočtu, k němuž došlo krátce před ruským útokem. Důvody a politika jsou jedna věc, fakta a čísla hovoří samy za sebe. Ve válečném roce 2022 poklesly obranné výdaje České republiky vyjádřené poměrem k HDP z 1,39 na 1,35 %. Oficiálně proto, že „nebylo možné“ nakoupit BVP, a také nic jiného. Těžkopádný a komplikovaný systém akvizic na obraně je v České republice dlouhodobý problém. Ministerstvo přitom neurychluje velké plánované nákupy ani u domácích firem. Například o doplnění počtu Pandurů se zatím jen mluví, stejně tak o modernizaci celé flotily.
Otázkou pak je, zda zdůrazňované téma uzákonění výdajů ve výši 2 % HDP nemá spíše odvést pozornost. Armáda si zpracovává aktualizovanou Koncepci výstavby, ta aktuálně platná (KVAČR 2030 z roku 2019) nebyla v mnoha ohledech naplněna již v prvním roce. Piráti z Karibiku by o ní řekli, že je to spíše jen taková pomůcka. V současné době tedy probíhají modernizační a akviziční projekty, resp. jejich příprava, spíše nahodile. Vzhledem k tomu, že na Ukrajině probíhá válka, je veřejnost stále nakloněna tomu zvýšeným výdajům na obranu spíše rozumět. Také se dosud neprojevily naplno dopady očekávané ekonomické krize. To však nebude trvat věčně.
Myslí-li to politikové s obranou vážně, nestačí deklarovat výši výdajů na obranu. Důležité a pro výsledek důležitější je, jakým způsobem, jak efektivně a za co peníze utratí. Jak transparentně k zakázkám přistupuje, zda je provázejí nestandardní okolnosti, nevysvětlené průtahy, stížnosti firem. A jestli v konečném důsledku armáda dostává techniku, kterou potřebuje. Až válka na Ukrajině skončí a až se naplno projeví její hospodářské dopady, a také dopady například zákazu výroby aut se spalovacím motorem, vysoké výdaje na obranu mohou se současným přístupem být, k dlouhodobé škodě nás všech, opět politicky neobhajitelné. Zákon další většina ve Sněmovně změní a z velkého projektu a slávy nezbude nic. Počítejme jen to, na co si naši vojáci skutečně sáhnou.
Zdroj fota: Ministerstvo obrany
