Do Spojených států amerických, kam spolu s ministrem zahraničních věcí Janem Lipavským odcestoval prezident republiky Petr Pavel na summit OSN, letěla vládním letadlem také dcera komunisty zavražděné Milady Horákové, Jana Kánská. Nelze za tím nevnímat urputnou snahu prezidentova „přítele po boku“ a jeho nejvlivnějšího poradce, který „prezidenta vymyslel“, Petra Koláře, relativizovat a upozadit smutné normalizační epizody z života mladého Petra Pavla. Bývalý člen KSČ a normalizační kádr ČSLA na fotografii sedí vedle dcery oběti komunistické zvůle. Vše odpuštěno?
Během prezidentských voleb to bylo jedním z hlavních témat. Do jaké míry lze službou demokratické republice, prokázanými schopnosti a hrdinstvím ve válečném konfliktu nebo službou na vysokém postu v rámci Severoatlantické aliance „odčinit“ fakt, že Petr Pavel začínal svou vojenskou kariéru jako perspektivní kádr lidové armády, a jako člen Komunistické strany Československa. A i pokud připustíme, že lze, nadále zůstává jako zcela legitimní otázka, zda se má takový člověk ucházet o politické funkce, a o funkci nejvyšší. Nemá-li v sobě mít přirozenou brzdu a hranici, za kterou mu svědomí nedovolí jít.
Kandidátem byl Petr Pavel v letech 1983-1985, členem pak v letech 1985-1989. Své členství v KSČ dnes označuje za chybu z naivity a nedostatku rozhledu, ale nikoli za morální selhání. Opakuje, že proto, aby mohl dělat svou práci (tedy práci důstojníka lidové armády), bylo členství ve straně podmínkou. Takových lidí bylo velmi mnoho – jen málokdo z nich však aspiruje na nejvyšší politické funkce demokratického státu.
Známý je jeho zápis ve vlastním životopise z roku 1987: „Velký vliv na mé pozdější názory mělo léto 1968. Tehdy u nás byli na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu. Právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace.“ Dva roky před listopadem 1989 tedy vysvětluje svůj „uvědomělý“ postoj k událostem srpna 1968.
Ani Petr Pavel nepůsobí ve vzduchoprázdnu. Podle řady svědectví a náznaků ani nápad kandidovat na funkci hlavy státu nepochází přímo od něj. Strůjcem projektu je diplomat a prezidentův vlivný poradce Petr Kolář, člověk označovaný za lobbistu, který se otevřeně, protože mu nic jiného ani nezbývá, hlásí k práci ve prospěch některých konkrétních společností.
Petr Kolář se 15. září na sociálních sítích pochlubil rodinnou fotografií s paní Janou Kánskou, dcerou komunisty zavražděné Milady Horákové: „Janu Kánskou mám moc rád a velice si jí vážím. Je to krásný člověk. Součástí mé rodiny je už dlouho. Tak trochu mě adoptovala před dvaceti lety, když jsem jí šéfoval. Teď jí svou přízeň projevil další z nejmladších členů klanu, když jí nabídl svůj dudlík. Prostě, Jana je naše.“ Jana je prostě jejich. A tak jsme o pár dní později viděli jinou fotografii: paní Jana na palubě vládního letadla mezi ministrem zahraničních věcí a prezidentem Pavlem na cestě do USA. Podle Koláře byl jejich rozhovor „vřelý a příjemný“.
Ve snaze překreslit dojem, kterým Petr Pavel díky své normalizační historii a službě v ČSLA na mnohé působí, využívá Petr Kolář přeneseně étos oběti komunistické zvůle 50. let. Člen normalizační KSČ, důstojník ČSLA, zde sedí bok po boku s dcerou oběti totalitních procesů, a „vřele a příjemně“ s ní hovoří. Vedlejším produktem této snahy žehlit problémy minulosti prezidenta Pavla je faktická rehabilitace lidí, kteří, stejně jako on z „naivity a nedostatku rozhledu“, ale spíše z vypočítavosti a kvůli vlastnímu prospěchu, vstupovali do KSČ a dalších struktur totalitního státu.
Občané v hledišti tleskají. Ve skutečnosti ale sledují jen v jiných kulisách a v jiném obsazení reprízu díla, které v posledních volbách do Sněmovny i prezidentských s takovým nadšením vypískali. V České republice se bez normalizačních kádrů neumíme obejít, ale tak trochu se za to stydíme. Naštěstí máme lidi jako Petr Kolář, který „má“ paní Janu Kánskou. A slovy klasika, nebojí se ji použít, aby tyto rozpaky zakryl majestátem a symbolem oběti, kterou si nikdo nedovolí zpochybnit. Jde o nedůstojné PR, jemuž beztak chtějí věřit jen dávno přesvědčení.