Pořád narážím na ty stejné typy partnerů, jak je to možné, ptáme se sami sebe. Není nic špatného na tom mít svůj typ, který se nám líbí více než ostatní zástupci opačného pohlaví, potíž může nastat v okamžiku, kdy ale náš typ nesplňuje naše očekávání ve smyslu morálních hodnot, zvyků, návyků, charakterových rysů – vývoje dynamiky vztahu obecně.
Bioložka a specialistka na genetiku Liat Yakir ve své připravované knize Stručná historie lásky píše, že přitažlivost je ovlivněna „různými genetickými, evolučními, rodinnými, psychologickými, sociálními a kulturními faktory“. Ano hezké, ale problém je, když to není v souladu s našimi opravdovými vnitřními touhami – například když se opakovaně setkáváme se zábavnými, ale přelétavými lidmi, i přestože hledáme dlouhodobý vztah.
Tady je potřeba si uvědomit, že do hry vstupuje také často opomíjené, ale dosti důležité podvědomí. Může jít o podvědomou honbu za emocionálně nedostupnými muži nebo ženami než to, jakou mají barvu vlasů či očí. Většina klientů seznamovacích aplikací upřednostňuje a hledí na výšku, zaměstnání či úroveň vzdělání. „Snažím se jim pomoci pochopit, že typ člověka, za kterým šli, nemusí být ten, který je dělá šťastnými z dlouhodobého hlediska,“ varuje důrazně seznamovací kouč Ury.
Co lze tedy dělat v případě, když náš „typ“ jde proti nám?
Sociální psychologie tvrdí, že si žebříček preferencí stavíme podle vlastností, které jsou nám známé a tím si tvoříme náš „typ“, i přesto, že s ním v závěru nejsme šťastní. Proč to děláme?
Studie z roku 2019, která porovnávala osobnostní rysy současných a minulých partnerů jednotlivých respondentů, zjistila, že máme tendenci chodit „znovu a znovu se stejným typem člověka“. To jinými slovy znamená, že se dříve či později jistojistě projeví i ty samé vztahové problémy a smyčka nešťastného konce vztahu se opět roztáčí. Seznamovací kouč proto doporučuje nelpět na své představě, rozšířit „filtry“, dát prostor někomu „jinému“ a nechat se možná příjemně překvapit. Jeden příklad za všechny. Ury radí svým klientkám, které zapřisáhle tvrdí, že je přitahují výhradně muži s plnovousem, aby šly na několik schůzek s hladce oholenými muži. Rychle je jejich představa o tom, že je přitahují jen „vousáči“, k jejich překvapení, opustila.
To ale není ve výčtu problému vše. Odborník na seznamování varuje před dalším ožehavým problémem. Klienti totiž často popisují proběhlé schůzky jako hezké, ale nudné. Většinou si stěžují, že chyběla jiskra. „Jejich vizí lásky z toho, co zažili, je honit se za někým a nevědět, na čem jsou,“ diví se Ury. „Když je k nim někdo přímočarý a říká ‚mám tě rád; chci tě znovu vidět, nebo je na ně dokonce milý – najednou to pro člověka není přitažlivé,“ přibližuje nechápavě fenomén současné doby.
Pro ty, kteří se vidí v tomto vzorci, je cesta k lásce naučit se rozpoznat, jak minulé zkušenosti ovlivňují jejich přítomnost – a jaké druhy osobností a dynamiky vztahu, i když jsou přesvědčivé, jim nemusí přinést štěstí. Podle Uryho cestou ven z tohoto zacyklení je, najít a posílit své vnitřní Já a na schůzce se snažit místo čekání na bájnou jiskru soustředit na jemné interakce. A pokládat si po rande otázky typu, jak jsem se cítila, a jak se cítilo moje tělo, byla jsem uvolněná, ztuhlá nebo někde mezi, rozesmál/rozesmála mě? To je to, čemu bychom měli věnovat pozornost.
Jde tedy o mnohem robustnější měřítka kompatibility než okamžitá chemie , která může být krátkodobá, nespecifická nebo nás jinak svést z omylu, říká Ury a připomíná zkušenost jedné z klientek, která na fotce na seznamovací aplikaci viděla muže, který ji „přitahoval“ asi tak podobně jako její brácha, tedy vůbec. O jejím „typu“ nemohla v žádném případě být řeč. Nikdy prý by ji předtím nenapadlo dát srdíčko zrzavému veganskému inženýru, nyní jsou spolu devět let.
Jiskra nebo postupné budování citů?
Chemie vs vybudovaná láska je dramatickým fenoménem dnešní doby. Je zcela žádoucí si uvědomit, že okamžitá přitažlivost a trvalá láska ale nemusí jít v žádném případě nutně ruku v ruce. Emoce se mohou časem měnit a prohlubovat, z přátel se stanou milenci, pokud dají těmto vztahům šanci se rozvíjet. Vše stojí a padá na našem postoji a vnímání.
Dalším přetřásaným mýtem je, že opravdová láska je stálá a fyzická přitažlivost časem vyprchá. Podle odborníků je láska sice málokdy statická, ale to neznamená, že ona nebo fyzická přitažlivost jsou odsouzeny časem k zániku. Jak stárneme, muži i ženy mají méně pohlavních hormonů, ale emoce prý často ovlivňují vášeň více než hormony a sexuální apetit může časem zesílit. Teoretické hledisko odborníků jistě okouzlující, ale dalo by se s ním dost výrazně polemizovat. Jak jinak vysvětlit vysokou rozvodovost často i několika málo let vzatých párů, kde nejčastějším důvodem rozpadu manželství je strohé „vyprchalo to“? Nebo, že by snad problém dnešní generace byl v tom, že nevědí, jak vztah společně kypřit, budovat a při první příležitosti ho vymění za jiný? Všichni asi známe odpověď.
Když jsme u výčtu problémů, tak asi nikoho nepřekvapí, že mezi ně lze s jistotou zařadit i přehnané očekávání. Když začneme hledat dlouhodobého partnera, mnozí z nás mají jasně stanovený seznam často nerealistických očekávání. Přesně „víme“, jak by měl dotyčný vypadat, chovat se, jak by se měl vztah vyvíjet a role, které by měl každý partner plnit. Tyto často zkreslené představy mohou být založené na rodinné historii, vlivu vrstevnické skupiny, minulých zkušenostech nebo dokonce ideálech zobrazených ve filmech. Kdo se chce seznámit, ale musí sestoupit do reality, nežijeme v pohádce.
Naplnění mnoha z těchto nerealistických očekávání totiž může způsobit, že se jakýkoli potenciální partner bude zdát nedostatečný. Je potřeba proto rozlišovat mezi tím, co u partnera chcete a co potřebujete. Přání jsou obchodovatelná, potřeby ne. Důležité je také zapomenout na to, co vypadá správně, co si myslíte, že by mělo být správné, nebo co vaši přátelé, rodiče nebo jiní lidé považují za správné, a zeptejte se sami sebe: Připadá mi ten vztah správný? A to je ta jediná a správná odpověď.
