A o čem je řeč? Jde o stav emocionálního, duševního a často i fyzického vyčerpání způsobeného dlouhodobým nebo opakovaným stresem. Méně odborně bychom mohli říci, že se jedná o nekonečný maratón emocionální vytrvalosti, kde jednotlivci vytrvale závodí proti vlastním limitům, ignorují relaxaci a skončí jako vyhořelá svíčka v chrámu pracovních obětí.
Mluvíme tedy o častém fenoménu současné doby, ale už méně často si s ním umíme poradit. Člověk by si řekl, že jde o důsledek dlouhé pracovní doby nebo o žonglování s příliš mnoha úkoly. Určitě do jisté míry obojí hraje roli. Podstatná je ale jiná věc. Cynismus, letargie a deprese se zpravidla objevují v momentě, když člověk nesouzní s vykonávanou prací, nebo je požádán o vypracování úkolů, které jsou v rozporu s jeho vnitřním pocitem. Známe to všichni aneb „tohle prostě dělat nechci“.
Podle Gallupovy zprávy z roku 2018 existuje několik faktorů, které hrají klíčové role v rozvinutí burnoutu. Za prvé, časová tíseň. Data jednoznačně ilustrují, že ti, co mají dostatek času na svou práci, mají o 70 % menší pravděpodobnost, že zažijí toto kariérní sebezničení. Problém může být i z nedostatku podpory ze strany vedení, nebo v nejasnosti rolí. Pořád existuje velké procento zaměstnanců, kteří nevědí, co se od nich očekává. Možná úsměvné, ale zaměstnanci se mohou vyčerpat i tím, že se snaží přijít na to, co mají dělat.
Klíčovým faktorem je dále nezvladatelná pracovní zátěž a nereálné požadavky, pod kterými i ti nejoptimističtější zaměstnanci se mohou začít cítit beznadějně. Nepřispěje tomu ani pocit přetížení a nespravedlivé zacházení. Zaměstnanci, kteří mají pocit, že se s nimi v práci zachází neférově, mají 2,3krát vyšší pravděpodobnost, že na vlastní kůži pocítí, co v praxi znamená tento pracovní kolaps. Přidají-li se k tomu ještě ne vždy chtěné vlastnosti jako perfekcionismus, či pesimismus, problém nabývá ještě markantnějších rozměrů, stres se vyostřuje.
Jenže s výčtem nekončíme. Zádrhel přichází i s nedostatkem osobní kontroly. Lidé mají tendenci být nadšení z toho, co dělají, když jsou schopni kreativně rozhodnout, co je třeba udělat, a vymýšlet způsoby, jak řešit vzniklé problémy. Ničemu neprospívá ani nedostatek uznání, špatná komunikace či nedostatečná kompenzace.
Gastro potíže, únava, deprese, ale i sebevražedné myšlenky
Tímhle nekonečným koloběhem si zaděláváme i na kopu psychických a zdravotních problémů. Nebo byste namítli, že na zdraví to nemá vliv? Omyl. Trvale zkoušená hlava totiž posléze „vyrobí“ tělesné obtíže. Jednotlivec bravurně ignoruje všechny signály svého těla a mysli tak dlouho, až dosáhne mistrovské úrovně v umění zapomenutí vlastního jména. Ale přejděme do medicínsky vážnější roviny.
Odborníci ukazují, že mezi typické patří například únava, pálení žáhy, gastrointestinální příznaky, bolesti hlavy, problémy s koncentrací a spánkem, depresivní nálada, pocit bezcennosti, ztráta zájmu a potěšení. Objevit se mohou i sebevražedné myšlenky. Není žádné překvapení, že jedinou životní radostí se pak pro mnohé jedince svírané životní otupělostí stávají zhoubné návyky – alkohol, tabák, drogy, gamblerství. Ty nepřekvapivě takovému člověku vydrží i v momentě, kdy mu už všechno „šumák“ a rezignoval na život jako celek.
Rozvinutím syndromu se roztáčí životu nebezpečná spirála deziluzí, demotivace, rizikového pití či braní drog. Vzhledem k tomu, že problém se rozvíjí dlouho, je z něj většinou i dlouhá cesta ven, kdy je v drtivé většině případů nutné opustit aktuální práci, svěřit se do péče terapeuta, změnit své návyky a hledat nový smysl života. Lidé postižení burnoutem se často dokáží zcela zdevastovat, přijít o partnery, přátele, prakticky o vše. Útěky z reality v návykových látkách nebo hrách mají obrovskou sílu a magickou přitažlivost. V extrémních případech postižení ohrožují sami sebe, své zdraví a budoucnost. Cesta ven bývá velmi dlouhá.
Práce není ale jediná, která nás může poslat do vyhořelé fáze. Je sice méně známým typem životní bezradnosti než ten způsobený kariérním stresem, ale také má svoje místo pod sluncem. Stereotypy a stigma – zvláště související s rodičovstvím – mohou způsobit, že lidé mají pocit, že za své problémy mohou sami. „Cítím se vyhořelý ze svých dětí. Jsem špatný rodič“, často napadá dotyčné osoby. Zde hraje prim fakt, že rodičovství je někdy náročné, proto je potřeba najít balanc mezi prací, vnějšími a domácími povinnostmi, vlastní pohodou a potřebami dítěte. Hezky zní, hůře realizuje. Těžko říci, zda by vyčerpaná matka na dočasném pobytu v „ráji“ zvaném dětský chaos s námi souhlasila.
Jaké skupiny jsou nejvíce ohrožené? Budete se divit
Podle psychologa prof. Radka Ptáčka nejhorší stav je „u manažerů, u lidí na řídících pozicích, naopak nejméně jsou ohroženi zemědělci a farmáři“. Tvrdí, že se to vztahuje i na lesníky a s lesy spjaté profese. Na ně je prý syndrom vyhoření krátký. Lepší psychické ovzduší podle něj vládne všude, kde je přirozeně méně chronického stresu, který ve vztahu ke složkám syndromu vyhoření sehrává roli pohonné hmoty.
Jenže je potřeba to trochu rozporovat. Stres a manažerské prostředí k sobě sedí jako poklice na hrnec, ale bylo by však chybou opomíjet, že „není manažer jako a manažer“. Nesouvisí to jen s tvrdostí či měkkostí nátury. „Velcí bossové a manažeři, kteří tak rádi dávají na odiv náročnost své pozice, jsou sice stresovaní – tři milenky, prostřílené auto, bankovní transakce, mafie za zády, policie z druhé strany –, přesto jsou poměrně zdraví. Trpí jejich tajemníci a asistenti, kteří mají stejnou odpovědnost, nemají však vliv na události, protože seshora přicházejí jen nařízení a zezdola mají problémy,“ trefně uvádí psychiatr prof. Cyril Höschl a dodává, že v prostředí dnešní tovární velkovýroby trpí „zejména střední management, mistři, kteří mají obrovskou odpovědnost a minimální možnost něco ovlivnit, což je právě patogenní. Rozhodující tudíž není ani tak zátěž jako daleko spíš nemožnost mít vliv na události“.
Jak vidíme, spoluviníků burnoutového syndromu je celá řada. Nicméně stojí zde ještě jeden hráč, který si zaslouží zcela jistě svoji pozornost. Řeč je o ztrátě smyslu vykonávané práce, o tzv. psychickém oslepnutí. Takový nasazený brouk v hlavě může pořádně potrápit.
Po manažerech jsou proto další ohroženou skupinou právě profese jako zdravotníci, pedagogové, sociální pracovníci, policisté. Na začátku jejich kariéry totiž stály skvostné ideály o tom, jak spasí a zachrání svět. Po letech své „svaté misie“ ale zjistí, jaká je pravda. Asi nemusíme hluboce rozebírat, jak se cítí pedagog, jehož posláním je vzdělávat i takové žáky, kteří se jakékoliv kultivaci zběsile brání, při jakémkoliv problému alarmují rodiče, kteří zburcují ředitele, aby si ho vzal na kobereček a umravnil ho. Myslíte, že je kantor v „extázi“, oplývá „optimismem“ a „chutí“ do své práce?
Jak se projevuje syndrom vyhoření?
Už víme, jak lze toto duševní odumírání definovat, kdo jím trpí nejvíce, a teď se pojďme podívat, jak se projevuje. Vyčerpáním, menším ztotožněním se s prací, pocity snížené profesionální produktivity, ztrátou motivace, radosti. Sníženou produktivitou a rozčarováním. Stručně a jednoduše, postupně začnete svojí práci nenávidět.
Lze poznat, že jde o vyhoření, a ne o stres? Vyhoření může být důsledkem neutuchajícího stresu, ale je potřeba si uvědomit, že nejde o totéž. Stres celkově zahrnuje příliš mnoho tlaků psychických i fyzických. Lidé ve stresu si však stále dokážou představit, že když se jim podaří dostat vše pod kontrolu, budou se cítit lépe. Vedle toho být vyhořelý znamená cítit se prázdný a duševně vyčerpaný, bez motivace. Lidé zažívající syndrom vyhoření často nevidí žádnou naději na pozitivní změnu ve své situaci. Jenže potíž je v tom, že pokud člověk je pod velkým stresem, ne vždy si syndromu vyhoření vůbec všimne.
Abychom nebyli pořád tak negativní. Najde se určitě i něco pozitivního. Vyhoření není trvalé. Jásáte? Zásadní je v tomto zcela jistě změna. Jenže tu můžete udělat až v okamžiku, kdy si uvědomíte, že nějaký problém vůbec máte. Než si něčeho všimnete, může být také už příliš pozdě. Workholici jistě tuší, o čem je řeč.
Hodně často se také doporučuje zařadit strategii péče o sebe, jako je zdravá strava, dostatek pohybu a zdravé spánkové návyky atd. Hezké, ale stačí to? Někdo by mohl namítat, že spánek má kvalitní, dobře jí i cvičí, a přesto se cítí emočně a pracovně apatický. Je třeba brát v potaz, že vyhoření postupuje plíživě a jako kyselina se rozlévá do zbytku života. Zásadní je opečovávat ty životní oblasti, kam se jed ještě nedostal, co má v našich očích smysl a v nich pěstovat radost a potěšení.
V pracovní rovině jistě pomůže mluvit s vedením, najít jinou pozici, odlišné pracovní úkoly, snížit tempo, nebo úplně nové zaměstnání. Dobré jsou také techniky, které pomohou snížit stres. Dovolená vám také může nabídnout určitou dočasnou úlevu , ale týden mimo kancelář vám k překonání syndromu vyhoření stačit nebude. Je to o vytvoření dlouhodobě smysluplné denní rutiny, vytvoření a udržení hranic, abyste se mohli věnovat svému zdraví a pohodě a zároveň povinnostem v práci nebo osobním životě.
