Státní kompenzace na 75% ceny základní jízdenky mohou využívat žáci a studenti do 26 let věku i důchodci nad 65 let věku a to u všech železničních i autobusových dopravců v ČR. Stát sám však minulý rok odhalil, že dopravci se snaží na kompenzacích státu vydělat více, než si zaslouží. Ministerstvo dopravy reagovalo zavedením stropní ceny kompenzované částky za jednotlivce, ale stačí to? Nové informace naznačují, že nikoliv.
Je tomu již dva a půl roku, kdy studenti, žáci a důchodci mohou využívat pro své cesty nejen do škol jízdné se slevou 75% oproti běžnému tarifu dopravce, a to jak na železnici, tak v autobusové dopravě v ČR. Celkovou výši slevy se zavázal dopravcům dorovnávat stát a do září 2018 do konce roku 2020 vyplatil celkově dopravcům přes 10 miliard Kč. Dopravci nárokují kompenzace dle vlastních evidenčních systémů a stát jim vyplatí v podstatě vše, o co dopravci požádají.
V nedávné době samo ministerstvo dopravy odhalilo případy pěti dopravců, kteří využívali neexistenci maximálních částech pro kompenzaci a uměle nastavovali ceny svých základních jízdenek tak, aby kompenzace státu byla co nejvyšší. U jednoho z železničních dopravců tak kupříkladu jízdenka pro jednoho studenta v relaci Praha – Ostrava stála dle žádosti o kompenzaci přes 1.000,- Kč, z čehož za studenta stát zaplatil 750,- Kč přímo dopravci. Reakcí na tato zjištění ministerstva dopravy bylo zavedení stropu pro kompenzovanou částku za jednotlivce. Jak ale ukazují nové zkušenosti, toto opatření zdaleka nemusí stačit.
Další možnosti a skulinky, které dopravci mohou využít, nicméně stále existují. Navíc v důsledku bezprecedentního poklesu počtu přepravených cestujících v důsledku pandemie a souvisejících opatření došlo k zásadnímu poklesu tržeb u všech dopravců a zejména na linkách, které nejsou dotovány státem, krajem nebo obcí je pokles pro dopravce obzvlášť bolestivý. Motivace nadále hledat mezery proto zůstává aktuální i v současnosti.
Prvním problémem je, že kompenzace jsou poskytovány na základě interních dat všech dopravců. Dopravci tak v podstatě uvedou, kolik studentů, žáků a důchodců u nich o slevu na jízdném požádalo a přesné číslo vynásobí základním tarifem. Následně požádají o 75% z výsledné částky ministerstvo dopravy. Není tak tedy možné exaktně a systematicky kontrolovat, jak dopravci ke slevám přistupují. Dopravci mají uzavřený rezervační i pokladní systém a kontrola ze strany státu je tak značně omezena. Přitom již nyní existuje jednotný železniční tarif, jehož správu provozuje spol. CENDIS pod kontrolou ministerstva dopravy. Zde by bylo možné celkem přesně kontrolovat kdy a kým a v jaké relaci na kterého konkrétního dopravce byla žákovská či důchodcovská jízdenka zakoupena a podle toho poskytnout kompenzace. Bohužel je však systém aktivní jen na železnici a není povinný. Slouží jako jakási nadstavba nad rezervačními a prodejními systémy jednotlivých dopravců. Pokud by se do budoucna uvažovalo o jeho rozšíření i na autobusovou dopravu a současně o propojení rezervačních systémů dopravců, jednalo by se o účinný nástroj v zamezení podvodů s těmito kompenzacemi, pokud by bylo užití nástroje posléze povinné pro vyplácení kompenzací dopravcům.
Dalším slabým místem jsou právě rezervační systémy dopravců, které jsou uzavřené pro vnější kontrolu. Při rezervaci místa může ze strany dopravců docházet ke zpětnému obsazování prázdných, nevyužitých míst právě naoko osobou s nárokem na zlevněné jízdné. V důsledku to pak může statisticky působit, že některé spoje jsou hojně využívány studenty či důchodci, avšak realita, kterou zaznamenali pravidelní cestující je mnohdy odlišná, než ukazuje statistika.
Neméně slabým místem je v mnoha případech slabá kontrola prokazovaného nároku na zlevněné jízdné cestujícím. Množí se případy, kdy jízdné bylo poskytnuto i osobám, které na něj neměly nárok, a to jak v přímém prodeji ve vozidlech nebo na internetu, tak při rezervaci a následné kontrole nároku. Tím se tak opět otvírá prostor pro zneužívání státní podpory.
V neposlední řadě je třeba zmínit, že samotná existence slev je od svého vzniku předmětem kritiky ze strany nejméně očekávatelné, samotných studentů a žáků. Zástupci studentských svazů od počátku poukazují, že namísto levnějšího jízdného, by uvítali kvalitnější výuku a vzdělávání, nové technologie ve školách a jiné výhody, na které mohly být finanční prostředky využity. Slevy na jízdném pak sami označují za populistické.
Ministryně financí Alena Schillerová v březnu roku 2020 v jednom rozhovoru uvedla, že by bylo třeba žákovské jízdné zrušit a finance přesunout na nákup roušek. Posléze se ministerstva financí i dopravy od tohoto záměru distancovala.
Závěrem se sluší zmínit, že v mnoha zemích je žákovské a studentské jízdné poskytováno jen pro určitou relaci, což dříve platilo i v ČR. Byla to tak cílená podpora na cestu mezi bydlištěm a školou, pro denní dojíždění, které ve studentském rozpočtu znamenalo zásadní položku. Slevy na jízdné pro důchodce státy EU kompenzují v různé výši od 30 do 70%. Nyní lze však využívat slevy pouhým prokázáním věku a v jakékoliv relaci na území ČR. Zejména před pandemickou krizí tak docházelo u studentů k častému nadužívání cest.
Je nadmíru jasné, že ušetřené prostředky z poskytovaných slev, tedy kompenzací poskytnutých dopravcům by bylo možné využít i v rezortu dopravy jiným způsobem, například posílením spojů do odlehlých lokalit. Zde však narážíme na problém, že plánování dopravní obslužnosti není v rukou státu, ale krajů a obcí a ministerstvo dopravy je nijak nekoordinuje. Později se tématu plánování obslužnosti budeme ještě věnovat.
