Nekonečný příběh akvizice pásových bojových vozidel pěchoty (BVP) náhradou za zastaralá BVP-2 míří do finále. Při pohledu na harmonogram zbývajících kroků je ale zřejmé, že smlouvy za 52 miliard bude ministr obrany Metnar podepisovat přinejlepším v týdnu před sněmovními volbami, možná až po nich. Klidně by se mohlo stát, a viděli jsme to v kauze Pandur v roce 2006, že bude zásadní zakázku podepisovat ministr v demisi. Ministerstvo obrany chce historicky největší zbrojní zakázku v samostatných dějinách České republiky řešit v časové tísni a pod obrovským politickým tlakem. Jde o nejlepší možnou konstelaci pro různé lobbistické tlaky, a nejhorší pro transparentnost obřího nákupu.
Celá akvizice se vleče již dlouhé roky. Provázely ji změny zadání, v důsledku odstoupení jednoho z uchazečů, průtahy při výběru právní kanceláře, pak se přidaly výmluvy na covid, a ty vlastně trvají dodnes. Ministerstvo obrany přesto kritizovanou zakázku hrne do cíle, a cílovou pásku si nastavilo tak, že podpis za desítky miliard přijde kolem letošních sněmovních voleb, které prezident Zeman vyhlásil na 8. a 9. říjen.
Dojde k tomu každý, kdo se podívá na minimální lhůty jednotlivých kroků, které Ministerstvo ještě plánuje dělat. Jsme v březnu a MO ještě nevyzvalo uchazeče, tedy firmy Rheinmetall, GDELS a BAE Systems, aby podaly konečné nabídky. Od února se přetahuje s Ministerstvem průmyslu a obchodu o jeho připomínky ke změnám v zakázce.
Jakmile výzvu výrobcům BVP pošle, očekává, že nabídky obdrží nejdříve za měsíc. Ty pak bude měsíc „posuzovat“ a dalších čtrnáct dní „hodnotit“. Souběžně bude znalec posuzovat, zda je cena zakázky tzv. v čase a místě obvyklá. Po vyhodnocení nabídek bude šest týdnů akvizici vyhodnocovat kolegium ministra obrany. Pak měsíc Ministerstvo financí. Nakonec bude mít ministr měsíc na informování vlády, a jsme na přelomu září a října, týden před volbami. Sebemenší zpoždění a o smlouvách se bude jednat po nich.
Připomíná vám to něco? Pamětníkům určitě: původní smlouvu na slavné Pandury podepsal ministr obrany Paroubkovy vlády v demisi Karel Kühnl 9. června 2006, asi týden po sněmovních volbách. Zcela bez ohledu na kritiku ze všech stran, včetně tehdejšího sněmovního Výboru pro obranu. Podepsal smlouvu za miliardy na 199 vozidel od rakouské firmy Steyer. A zavařil tím budoucím vládám, které se musely vypořádat s nedostatkem prostředků a parametry nákupu, o nemž ale původně nerozhodovaly. Probíhalo policejní vyšetřování u nás i v Rakousku, a zřejmě posledním dějstvím bylo odsouzení poradce premiéra Topolánka Dalíka, který si podle soudu řekl o úplatek v rámci navazující kauzy. Karlu Kühnlovi se nestalo dohromady nic. Dokonce se měl stát předsedou dozorčí rady Aero Vodochody, ale v kariéře pokračoval jako velvyslanec v Chorvatsku. Protože politickou dráhu opustil, nebyl nikdy volán ani k politické odpovědnosti. Chybné nastavení celého tehdejšího nákupu odnesla armáda dlouholetými problémy s údržbou vozidel.
O politickou odpovědnost se hraje i dnes. Jestliže vláda, která v říjnu skončí, podepíše závazek za 50 miliard, bude to tím nezodpovědnější z toho důvodu, že v roce 2006 ještě nebyly zřejmé znaky nadcházející ekonomické krize. Dnes naopak cítíme všichni, že vládní opatření našemu hospodářství pustila žilou notně, a pokračování v mamutí akvizici v nastavení z dob ekonomického optimismu bude sebevraždou. A přesně to může odcházející Babišova vláda dát nové vládě do vínku.
